bažant

V mládí jsem bydlela v krásném městě v srdci Českého ráje. Můj strýc byl myslivec. Několikrát se stalo, že nám za dveřmi nechal něco k vylepšení našeho jídelníčku. Mrtvolu zajíce, koroptve, bažanta... Asi ani netušil jak moc mě to a vlastně naši celou rodinu zasahuje. Vždycky jsme tyto chuděry odvezly k babičce, která chovala králíky a věděla si rady. Pak nás zvala na oběd. Vždycky jsem v tom jídle viděla toho  krásného tvora a jedla jen knedlíky s omáčkou. Musím podotknout, že vegetarián ale nejsem. Maso zakoupené v obchodě se snažím vnímat jako anonymní. Ale moc se těším do nového očištěného světa, který nám slibuje náš Stvořitel Jehova. Původně totiž lidé jedli pouze rostlinu stravu. A doufám, že o tak bude i tam. Vždyť existuje nepřeberné množství ovoce a zeleniny a tolik rozmanitých chutí. Vše se změnilo až po potopě, když Noe vystoupil na zem z archy. Je to vidět z tohoto biblického textu :

1. Mojžíšova 9 :3  Každý pohybující se živočich, který je naživu, ať vám slouží k jídlu. Jako v případě zeleného rostlinstva vám to opravdu všechno dávám.

Vracím se zpátky k strýci myslivci a tentokrát k bažantovi. Jednoho dne jsme opět našli za dveřmi krásného bažanta. Pro mnoho lidí pochoutka. Pro mne nepříjemný zážitek. Chodila jsem tehdy na střední. Ráno jsem při odchodu do školy za dveřmi objevila další ubohé zvíře. Plná zážitků jsem se svěřovala kamarádce. U nás na škole bylo hodně přespolních z celých Čech. Je to škola jediná v Čechách a byla plná Pražáků, dokonce i pár lidí z Brna. Moje hořekováni zaslechl spolužák z Prahy. Vykulil oči a ptá se: "Proč bažanta?" " No přece k jídlu! " Vykulil oči ještě víc. "Jak,.....k jídlu?" Ještě chvíli jsme se nechápavě bavili až jsme se dobrali závěru. Ten nebožák vůbec nevěděl, že bažant je živý tvor. Nikdy ho neviděl ani o něm neslyšel. Myslel si, že je to, to skleněné, co používal jeho dědeček. Tak nevím, jsou i dnes ještě nějací Pražáci co nevědí, kdo je bažant? A chyběl tento můj spolužák na hodině přírodovědy? A kolik vlastně znal z přírody okolo nás?
  Je dobré si s dětmi hodně povídat, brát je na výlety do polí, lesů, luk. Vždyť okolo nás je tolik nádherných rozmanitých výtvorů našeho laskavého Stvořitele.
 Je to tuze veliká zábava pozorovat  tuto rozmanitost.
 A poznáme z toho jakou lásku má Jehova ke svému stvoření.
Také jeho moudrost, fantazii, smysl pro krásu a pro humor. :-)

 litografické tisky okolo roku 1870

Daisy Mrázková a její milý příběh ze stejnojmenné knihy

vypráví o sobě : Daisy Mrázková

 

 

 

Auto z pralesa

 

Bylo jedno město velice krásné, velice nové, velice skleněné, velice železobetonové.

A domy byly vysoké a bílé jako kostky cukru.

A všecko bylo z umělé hmoty a omývatelné a každý měl silonové ponožky a fotoaparát, a každý měl skútr a tranzistor, a každý měl auto a ledničku a televizor. Měli tolik práce… Starali se o Věci. Všichni od rána do večera pracovali, aby měli dost Věcí.

 

A jednou se stalo, co se nemělo stát.

Městem projíždělo nákladní auto, asi bylo zdaleka, odněkud z pralesa, a na tom autě byly naložené předlouhé a přeširoké mohutné kmeny poražených stromů… Musely to být staré stromy, sice by nebyly narostly do takové délky a šířky… A na těch kmenech, jak tak ležely spoutané řetězem jako svazek obrovitých prutů, byla tlustá kůra, voňavá, rezavá, rozpraskaná… A z té kůry visely šedomodré lišejníky jako dlouhé vousy, a kdo tu kůru viděl, musel si vzpomenout na vysoké kopce a hluboké lesy a vítr s sněhové  bouřky a vánice, a musel si vzpomenout na poupátka skrytě pučící na jaře, a musel myslet na malá zelená místa mezi mechem a kapradím a na vyprahlé, sluncem horké růžové jehličí…

A možná že v té kůře ještě seděli lesní broučkové a můrky, ano, to je možné, ba jisté… Seděli tam a vezli se městem a jejich křehounká barevná křídla byla složena na různý způsob.

 

A jak tak to auto tím městem projíždělo, lidé viděli, co se na něm veze, dívali se a zapomínali na tranzistory a skútry a grily a mixéry a gramorádia a magnetofony, zapomínali na to všecko a vzpomněli si na bzučení modré vážky a na vůni pryskyřice a na otisky srnčích kopýtek a na záření rosy a na střízlíčka, který se tiše proletuje v křoví.

A otáčeli se za autem a šli pomalounku za ním jako přičarovaní, a šli a utíkali, všichni utíkali za autem, až utekli z města, utekli z města ven, poztráceli své taštičky ze silonu, povyzouvali opánky z pěnové gumy, utekli do lesů k zeleným můrkám a k malým čirým studánkám a k modrým hořcům a tajemným plavuním.

A udělali si ohníčky,

nalámali suché větve a udělali ohníčky,

malé řežavé ohně,

ze kterých stoupal bílý kouř do tmy,

a všecko bylo jejich,

oheň a vzduch a hvězdy a tma,

a ticho a hlína a rosa a písek,

a vítr a slunce a listí a kouř,

všecko to bylo zase jejich."

 

 

 

Vybavil se mi tento krásný text z Bible : Izajáš 65:22

Vždyť dny mého lidu budou jako dny stromu; a moji vyvolení budou plně užívat díla svých vlastních rukou

 

podzimní

organizéry

                                                             na věšácích se nazamotají  :-)



 

 

stůl ze židle

Staré věci prosím nevyhazovat !

 Jsou sice omšelé.

Jsou ale moudré a krásné svou řemeslnou prací.

Opěradlo židle se asi rozbilo, proto ho někdo uřízl.

 Sedadlo bylo v zoufalém stavu.

 Zdravá zůstala jen kostra.

Bylo by škoda ji vyhodit, ne ? 

Chtěli jsme, aby zůstal omšelý vzhled, který je kontrastní k zlaceným talířům.

Barva je tedy jen zabroušená a zafixovaná.

červená Karkulka - verze pro ty kdo milují vlky

Pohádka o  červené Karkulce je klasika která se přenáší z generace na generaci
postava Karkulky roztomilé starostlivé dívky, která je sežrána zlým vlkem i s  babičkou žijící opuštěně v lesním příbytku, statečný myslivec a rozpáraný vlk zanechává možná v dětské mysli spoustu otazníků ???
Nic proti klasickým starým pohádkám - předkládáme naši  verzi pro ty, kdo milují vlky.
My tedy ano :-)
Byla jedna šikovná děvčička. Říkali jí červená Karkulka.

Její nejoblíbenější barva byla totiž barva vlčích máků, lesních jahod, jeřabin a muchomůrek. Bydlela v malé chaloupce blízko lesa. Uměla výtečnou tvarohovou bábovku a šípkové víno. V lesní chaloupce bydlela její babička Andulka. Karkulka ji ráda a často navštěvovala. V lese bydlel myslivec Albert. Byl to milovník zvířat a flintu měl jen na pytláky. V lese taky bydlel vlk Fred. Pomáhal Albertovi hlídat les, aby vše bylo tak, jak má být. Jednoho dne se Karkulka zase vydala na návštěvu k babičce s čerstvě natrhanou kyticí voňavých květin, upečenou bábovkou a výtečným šípkovým vínem. Společně se všichni sešli, povídali si co je nového a měli pohodu.

 

 Pohodu, která by jinak v lese určitě panovala ale narušoval zlý pytlák Syčák. Co byste udělali  vy s takovým?
 Měl by dostat pěkně za vyučenou, že?
Tak jdeme na to!


Tak ten pytlák Syčák  se vydal na lup do lesa. Měl totiž políčeno na mladé zajíčky. Karkulka zahlédla pytláka na kraji lesa a hned od babičky Adélky zatelefonovala myslivci Albertovi a ten zašel za Fredem.Vlk Fred zaběhl do chaloupky k babičce a přestrojil se za Karkulku. Zajícům dal echo, aby se dobře schovali. Potom se jen tak  potuloval po lese až jakoby náhodou narazil na Syčáka .


Dobrý den pane Syčák.
Dobrý den Karkulko.
Kam jdete pane Syčák?
Ale, k babičce do chaloupky. Spravit jí budík, zalhal zbrkle Syčák.
To jste hodný.  Tak to půjdeme spolu.


To se ale Syčákovi moc nehodilo. Ale co mu zbývalo. Poslušně kráčel vedle Karkulky. Po očku po ní pokukoval a plánoval jak z toho ven.Vlkovi ale Karkulčina čepice moc neseděla.
Karkulko jak to, že máš tak chlupaté uši a tak velké zuby.


To mám na strašení pytláků. To víte v lese se občas potulují. Ale mylivec Albert má na ně políčeno. O tom se nesmí mluvit. Vám to ale prozradím. Babička totiž není babička Adélka ale přestrojený krvežíznivý vlk.  Ten les je opravdu moc nebezpečný. Potuluje se tu i přestrojený strašlivý požírač pytláků za myslivce. Ten už jich sežral. Myslím, že jen vloni jich byla nejmíň stovka. Takového pytláka pozná podle čichu na sto honů. Ráno jsem ho potkala a říkal, že dneska cítí že se asi dobře nají.


A nakonec !!!!!!!!!!!! Já vůbec nejsem Červená Karkulka! Strhl si Fred čepec. Ale vlk s velkými zuby, co vůbec nemá rád pytláky!!!!!!!! Vycenil na Syčáka svoje obrovské zuby a mohutně zavyl.
To už bylo na Syčáka moc! Utíkal až se za ním prášilo!


Babička Adélka, myslivec  Albert, vlk Fred a Karkulka se smáli až se za břich popadali a radovali se jak  dobře Syčáka postrašili a jak to dobře dopadlo. Vše oslavili výbornou Karkulčinou tvarohovou bábovkou a  šípkovým vínem. Syčák ještě teď všude vypráví svým vypečeným kamarádům o požíračích pytláků a nebezpečném lese. My si optimisticky myslíme,že se dal na lepší cestu. A v lese je zase vše jak má být.
A mimochodem, víte, že vlci mají rádi banány. Zeptejte se v liberecké zoo. :-)

                                                                    k prodeji zde

červená Karkulka

 

k dostání zde