Auto z pralesa
Bylo jedno město velice krásné, velice nové, velice skleněné, velice železobetonové.
A domy byly vysoké a bílé jako kostky cukru.
A všecko bylo z umělé hmoty a omývatelné a každý měl silonové ponožky a fotoaparát, a každý měl skútr a tranzistor, a každý měl auto a ledničku a televizor. Měli tolik práce… Starali se o Věci. Všichni od rána do večera pracovali, aby měli dost Věcí.
A jednou se stalo, co se nemělo stát.
Městem projíždělo nákladní auto, asi bylo zdaleka, odněkud z pralesa, a na tom autě byly naložené předlouhé a přeširoké mohutné kmeny poražených stromů… Musely to být staré stromy, sice by nebyly narostly do takové délky a šířky… A na těch kmenech, jak tak ležely spoutané řetězem jako svazek obrovitých prutů, byla tlustá kůra, voňavá, rezavá, rozpraskaná… A z té kůry visely šedomodré lišejníky jako dlouhé vousy, a kdo tu kůru viděl, musel si vzpomenout na vysoké kopce a hluboké lesy a vítr s sněhové bouřky a vánice, a musel si vzpomenout na poupátka skrytě pučící na jaře, a musel myslet na malá zelená místa mezi mechem a kapradím a na vyprahlé, sluncem horké růžové jehličí…
A možná že v té kůře ještě seděli lesní broučkové a můrky, ano, to je možné, ba jisté… Seděli tam a vezli se městem a jejich křehounká barevná křídla byla složena na různý způsob.
A jak tak to auto tím městem projíždělo, lidé viděli, co se na něm veze, dívali se a zapomínali na tranzistory a skútry a grily a mixéry a gramorádia a magnetofony, zapomínali na to všecko a vzpomněli si na bzučení modré vážky a na vůni pryskyřice a na otisky srnčích kopýtek a na záření rosy a na střízlíčka, který se tiše proletuje v křoví.
A otáčeli se za autem a šli pomalounku za ním jako přičarovaní, a šli a utíkali, všichni utíkali za autem, až utekli z města, utekli z města ven, poztráceli své taštičky ze silonu, povyzouvali opánky z pěnové gumy, utekli do lesů k zeleným můrkám a k malým čirým studánkám a k modrým hořcům a tajemným plavuním.
A udělali si ohníčky,
nalámali suché větve a udělali ohníčky,
malé řežavé ohně,
ze kterých stoupal bílý kouř do tmy,
a všecko bylo jejich,
oheň a vzduch a hvězdy a tma,
a ticho a hlína a rosa a písek,
a vítr a slunce a listí a kouř,
všecko to bylo zase jejich."
Vybavil se mi tento krásný text z Bible : Izajáš 65:22
Vždyť dny mého lidu budou jako dny stromu; a moji vyvolení budou plně užívat díla svých vlastních rukou
Žádné komentáře:
Okomentovat